nic nic nic
nic
Antonín Kaška
umělecká agentura
Jindřichův Hradec
Plzeň
Antonín Kaška - umělecká agentura
Za Rybárnou 56, 301 00 Plzeň, Czech Republic

sídlo firmy: Dělnická 259/III, Jindřichův Hradec
mobil: +420 603 248 491, e-mail: kaska@akaska.cz
Internet URL: www.akaska.cz, www.antonin-kaska.cz, sitemap
Eshop: www.eshop-zemedelske-potreby.cz
Prodejna Zemědělské potřeby Plzeň
nic



Google
Web www.akaska.cz
Jindřichohradecká činohra

Zemědělské potřeby, chovatelské potřeby - potřeby pro dobytek, koně, ovce, kozy, prasata, drůbež, králíky, zvěř, psy, lesnické potřeby, zahradnické potřeby a jezdecké potřeby

Elektrické ohradníky Olli - ohradníky pro všechna domácí i divoká zvířata, elektronické ohradníky, pachové ohradníky
Eshop zemědělské potřeby
Katalog zemědělské potřeby

Vlhkoměry na obilí
Pytle na obilí
Líhně na drůbež
Kurník pro slepice
Škubačka drůbeže
Vakuovačka na potraviny
Sedačka do traktoru
ZPMS = Zemědělské potřeby M+S
Menu této sekce:
| Jindřichův Hradec - Noční prohlídky - zámek, hrad a Bílá paní | Auf dem Schloß Jindrichuv Hradec spukt es | Galerie fotografií Nočních prohlídek s Bílou paní | Napsali o nás - Noční prohlídky Jindřichův Hradec | Historie Nočních prohlídek - Jindřichův Hradec | Pověsti o Bílé paní - Bílá paní | Ubytování Jindřichův Hradec a okolí, penziony, hotely, Accommodation in the town Jindrichuv Hradec rozcestník | White Lady in the castle Jindrichuv Hradec in the Czech Republic |

Pověsti o Bílé paní
Bílá paní jindřichohradecká
Perchta z Rožmberka nebo Markéta z Hardegga?

Noční prohlídky hradem a zámkem Jindřichův Hradec a Bílá paní

 

Pověsti o Bílé paní I - Perchta z Rožmberka

Jirásek, Brabec, Sedláček, Jungbauer - Pověsti o Bílé paní I - Perchta z Rožmberka - audiokniha čte Antonín Kaška
délka audioknihy 2 hodiny 29 minut, prvních 10 minut na Audiotéce ke stažení zdarma
Vydalo vydavatelství AVIK září 2021

CENA audioknihy: 199,- Kč na Audiotéka    ukázka mp3 - Zdeněk Kryzánek - Pověsti z Jindřichova Hradce čte Antonín Kaška


Zdeněk Kryzánek - Pověsti z Jindřichova Hradce

Zdeněk Kryzánek - Pověsti z Jindřichova Hradce - Dělení růží, Kňour, Bílá paní - audiokniha čte Antonín Kaška
délka audioknihy 1 hodina 32 minut, prvních 5 minut na Audiotéce ke stažení zdarma
Vydalo vydavatelství AVIK říjen 2020

CENA audioknihy: 199,- Kč na Audiotéka    ukázka mp3 - Zdeněk Kryzánek - Pověsti z Jindřichova Hradce čte Antonín Kaška

Pověsti o Bílé paní  v historických souvislostech - August Sedláček (1843 - 1946)

August Sedláček napsal 2 krátké pověsti Bílá paní hradecká a telčská (o sladké kaši a úmrtí Jáchyma Oldřicha z Hradce) a Bílá paní krumlovská (o vychování Petra Voka z Rožmberka) v knize Historické pověsti lidu českého. Část následující citace zřejmě z Hradů, zámků a tvrzí království českého použil Alois Jirásek ve Starých pověstech českých jako vysvětlivku a díky tomu se stala u Augusta Sedláčka nejznámější. My jsme ji však malinko zkombinovali s úvodem k Historickým pověstem lidu českého.

      Lid vypravuje nejednu báji o bílé paní. Ale ta v těchto bájích není paní z rodu hradeckého, nýbrž bytostí, jež přebývá při vodách, lidem se zjevuje, děti straší a také smrt ohlašuje. Někde ji také nazývají Perchtou, Perutou, Parychtou, na Moravě Šperechtou, kterážto jména pocházejí z německého Berchta. Pověsti o bílé paní přišly mezi lid od bývalých pánů. Prvotním jejím jádrem je perchta, mytická bytost v pověrách germánských, která obcházejíc okolo svatých Tří králů, dohlíží na hospodářství. Od Němců dostala se ta pověra i do slovanských zemí, ale nikdy pořádně se neujala.
      Do rodu Vítkovců Hradeckých a Rožmberských dostala se skrze jich německé manželky ve XIII. a XIV. století, ale tu utkvěla v ušlechtilejší své podobě, sice jako laskavá, ale i přísná ochranitelka rodu a jeho jmění. Balbín, seznav z písemností archívu třeboňského nešťastné manželství Perchty z Rožmberka (†1476) a snad i bílou paní slyše jmenovati Perchtou, velice přispěl k romu, že osudy obou byly spleteny v novou pověst, a doměnkami si vysvětloval, jak asi Perchta do Hradce přijíti mohla. Bohuslav Balbín tedy mínil, že bílou paní byla Perchta z Rožmberka, provdaná za Jana z Lichtenštejna. V manželství tom měla tolik utrpení, že posléze odešla od krutého manžela a jeho bezohledné rodiny. Žila pak na Krumlově a ve Vídni u své dcery. Zemřela r. 1476, tři léta po svém manželu. Podobizna její a jejího manžela, chována v zámku jindřichohradeckém, není zajisté pravá, zpodobujíc lidi ze století šestnáctého. Paní Perchta nebyla nikdy ani býti nemohla vychovatelkou sirotků po panu Menhartovi z Hradce († 1449), jak Balbín tvrdil. Žilať tou dobou u svého manžela na Mikulově. Spíše se pravdě podobá, že Markéta, dcera purkrabího na Maidburce, manželka Jindřicha z Hradce († 1326), byla příčinou, že povstala pověst o bílé paní. Markéta z Hradce ovdověvši stala se jeptiškou panenského kláštera v Krumlově. Odtud „zajisté někdy v bílém svém rouše (jeptišském) na Hradec přicházela synů svých navštívit a lidem se arci jakožto bílá paní ukazovala".

Augustin Sedláček

Bílá paní - Adolf Brabec (1875 - 1928)

Adolf Brabec, český básník a prozaik, napsal krásnou kompletní historickou povídku Bílá paní v knize Bílá paní a jiné historické povídky z českého jihu v roce 1923 o historické postavě Perchtě z Rožmberka na Krumlově, která milovala Petra ze Šternberka, ale svým otcem Oldřichem z Rožmberka byla přinucena si vzít za manžela Jana z Lichtenštejna, opilce a zhýralce, který svou ženu trápil. Perchta psala otci i bratrovi zoufalé dopisy, aby ji vysvobodili. Povídka místy některými slovními obraty připomíná červenou knihovnu, ale i přesto je krásná, snad i proto byla znovu vydána v roce 2014. Pouze úryvek ze závěru povídky:

Adolf Brabec - Bílá paní a jiné historické povídky z českého jihu     Úloha lásky paní Perchty byla v životě dohrána. V ústraní krumlovském věnovala zbytek svého života chudým a trpícím.
      V rozpuku květu mládí provdala roku 1467 paní Perchta svou krásnou, jí podobnou dceru za svého příbuzného pana Jiříka z Pottendorfu a téhož roku zemřel bratr Perchtin Jošt, biskup vratislavský.
      Léta páně 1472 Jan z Rožmberka v nemoc upadl a 8. listopadu zemřel.
     Tato rychle za sebou v rodině následující úmrtí sklíčila paní Perchtu velice. Brzy po smrti posledního svého bratra odstěhovala se z Krumlova do Vídně k provdané dceři Elišce, chtějíc zde v ruchu velkého města aspoň částečně zapomenouti na prožité hrozné chvíle v životě. Zde v cizí Vídni pokračovala ve svém díle dobročinném, sytíc hladové a potěšujíc nešťastné. - Hrozný její manžel pan Jan z Lichtenštejna zemřel hned rok po jejím přesídlení do Vídně léta Páně 1473. Paní Perchta se s ním již nesetkala a na jeho pohřeb nejela. Jeho matku Hedviku zničila závist a jeho zabil hněv, neboť raněn v hádce mrtvicí nenadálou, nepovstal více.
      Nyní trávila paní Perchta život o samotě, neboť i její dcera i syn předčasně zemřeli.
    Až dodnes zachovaly se v archivech krásně psané dlouhé listy nešťastné paní, svědčící o velkém duchu této podivuhodné bytosti a ženy, která dovedla něžně milovati, sama však lásky nikdy nenalezla.
      Ráda se dívala i ve stáří, když již její proudy černých vlasů šedivěly, do bílých šatů, kráčejíc s tváří přívětivou s pěkně upletenými vlasy s bílým vdovským závojem po chodbách vídeňského zámku, odmykajíc a zamykajíc své pokoje, jako by hledala v nich drahé bytosti, které již dávno na světě nežily. Děkovala na pozdravy jako vážná matrona, nemluvíc nikdy s nikým, a pohřížena ve svém smutku, neměla přítele ani přítelkyně. Hoře života učinila ji němou a srdce její uzavřelo se navždy. Žila jako samotářský bílý květ nad hrobem ztracené lásky a ztraceného života. Jenom její dobrota štědrost zůstaly s ní do posledního dne života. Kde mohla, darovala vše, aby smyla slzu s očí nešťastných a ulevila chorým a chudým.
      V sobotu po svatém Jiří, 27. dubna 1475 zavolala si komorné a služebné a učinila poslední pořízení o všem statku svém a odevzdala je vlastní pečetí stvrzené purkmistru, rychtáři a radě města Vídně se žádostí, aby závěť byla vydána jejímu zeti Jiřímu z Pottendorfu, vdovci po její dceři Elišce, jedinému příbuznému, kterého měla.
      Ve čtvrtek před nalezením svatého kříže 2. května 1476 podle listin v archivu kláštera "u Skotů" ve Vídni vydechla svou šlechetnou duši krásná dobroditelka chudých, kterou lid dodnes chová v uctivé památce a nazývá ji bílou paní. - V kostele Panny Marie "u Skotů" ve Vídni odpočívá a dodnes postaven mramorový náhrobní kámen s nápisem: "Léta Páně 1476 ve čtvrtek po sv. Marku evangelistu zemřela urozená paní, paní Perchta z Rožmberka, choť urozeného pána, pana Jana z Lichtenštejna a na Mikulově."
      Za života opuštěna od svých přátel, odpočívá v cizí zemi tichá, dobrá paní a má nápis na hrobě v jazyku, kterým ani dobře nemluvila. - Nikdo nepřišel a nepřijde k zapadlému jejímu rovu a pomníku z její dálné české vlasti. Ale její šlechetná duše postavila jí trvanlivější pomník než mramorový v srdcích chudého lidu v české zemi. A zvláště na chudém jihu Čech pokolení za pokolením, rod za rodem šeptá si tajuplně a s úctou její jméno, které po letech zní jako krásná pohádka a středověká pověrčivost i ještě dnes někdy se mezi lidem vyskytne.
Na starých zámcích zjevuje se v obrazotvornosti mnohých záhadný zjev této neskonale dobré, utrpením života v světici proměněné paní. A tento bílý, vzdušný zjev, bloudící za krásných měsíčních nocí opuštěnými, rozsáhlými chodbami starých zámků, jest totožný s postavou šlechetné, nešťastné paní Perchty z Rožmberka, již zná dodnes každé dítě pod tajemným pohádkovým jménem bílé paní...

Legenda o Bílé a Černé paní

Bílá paní Perchta z Rožmberka     Když Markéta, manželka Jindřicha II., ovdověla, předala panství svému synovi a odešla do kláštera. Čas od času se potom na jindřichohradeckém zámku zjevovala v dlouhém bílém rouše s hustým závojem, jenž jí zakrýval tvář. Za pasem nosila velký svazek klíčů, kterým chřestila, když se jí něco nelíbilo. Ve všech příbězích je však líčena jako dobrý duch, který barvou svých rukaviček věští budoucnost. Černé rukavičky na jejích rukou znamenaly smrt či onemocnění, červené pak požár. Dobrou zprávu, narození dítěte, křtiny nebo svatbu, přinášely rukavičky bílé.

     Na zámku však byla zakleta také Černá paní, a ta ráda škodila hradeckým pánům. Jednou uloupila prvorozené dítě a zmizela s ním ve stěně, která se před ní otevřela. Než ji stačili chytit, stěna se opět uzavřela, avšak na druhé straně se v tu chvíli objevila Bílá paní a její černá sokyně úlekem zkameněla. Od té doby v Jindřichově Hradci stojí mramorová socha a po Černé paní na zdi zbyly nesmazatelné otisky prstů.

Převzato ze serveru Tiscali.cz

Pověst o Bílé paní

Jindřichohradecká Bílá paní - nápoj     Ve stěnách hradu a zámku v Jindřichově Hradci žije již několik staletí dobrý duch Bílé paní. Jako Bílou paní označil Perchtu z Rožmberka známý český historik Bohuslav Balbín. Tato rožmberská šlechtična byla provdána proti své vůli za Jana z Lichtenštejna. Během společného života ji i své poddané velmi trápil, protože Perchtin otec nevyplatil takové věno jaké slíbil před svatbou. Její trpký životní osud je znám z dochovaných dopisů uložených ve zdejším archivu. Tajemný přízrak zosobněný Perchtou je původcem nesčetných úkazů. Její bílá postava se má zjevovat v komnatách Jindřichova Hradce, Třeboně, Českého Krumlova, Rožmberka a Telče. Podle nasazených rukaviček předvídá budoucnost. Pokud je viděna v červených rukavičkách, upozorňuje na požár. Černými rukavičkami varuje před neštěstím nebo před smrtí. Bílé rukavičky předvídají dobrou událost - narození dítěte či svatbu. Legenda vypráví, že v černé kuchyni vařila sladkou kaši a rozdávala ji ve sváteční dny lidu. Svým konáním chtěla odčinit hříchy svého manžela. Traduje se, že byl též vyráběn speciální "Nápoj Bílá paní".

pověst převzata z etikety "Nápoj Bílá paní"

Noční prohlídky hradem a zámkem Jindřichův Hradec a Bílá paní

 

Přízrak made in Czech

Bílá paní - kresba Josef Jícha     Už jste někdy potkali nějaké strašidlo? Někdy to tak možná už už vypadalo, ale nakonec jste s trochou zklamání museli konstatovat, že vysvětlení rádoby nadpřirozeného jevu je veskrze prozaické? Možná vás tedy potěší následující řádky. Patříme mezi země, které disponují minimálně jedním dokonalým strašidlem. Když se řekne Bílá paní, a nemyslíme tím známý míchaný nápoj, mnohé z nás příjemně zamrazí. Bez nadsázky lze říci, že tato dáma patří neodmyslitelně k řadě domácích hradů a zámků. Vystupovala dokonce ve filmu, stala se námětem básní i písní... Nejslavnější Bílou paní u nás je zřejmě paní Perchta z Rožmberka. Narodila se někdy mezi lety 1420 - 1430, byla dcerou paní Kateřiny z Vartenberka a Oldřicha II. z Rožmberka. V roce 1449 se provdala za Jindřicha z Hradce, hrubiána a násilníka i na dobové poměry. Jeho smrti tedy příliš neželela, žila v Jindřichově Hradci i dál a nechala přistavět celé jedno zámecké křídlo. Mezi mnohé její dobré skutky patřilo například rozdělování sladké kaše chudým na Zelený čtvrtek, které se udrželo i po její smrti. Kdykoli byl tento zvyk pak porušen, následoval hněv jejího přízraku.
     Od své smrti se paní Perchta zjevila prý mnohokrát, například když umíral její pravnuk, pan Jáchym z Hradce. Chodila také hlídat pana Petra Voka, když byl ještě malý. Bílou paní počítáme spíše mezi přízraky mírumilovné, lidumilné a jejím domovem jsou kromě jiných i další hrady a zámky, které patřily pánům z Hradce a z Rožmberka a kde dodnes často visí i její podobizna. Paní Perchta je dnes už ale přízrakem mezinárodním, Rožmberkové měli totiž příbuzné v dnešním Německu a paní Perchta logicky nevynechala při svých posmrtných návštěvách ani tato místa.
     Společným znakem všech u nás působících Bílých paní je to, že se zjevují v noci, mají na sobě dlouhou bílou řízu, špičatý klobouk se závojem, který za ní případně ve větrné noci symbolicky vlaje. Často nosí klíče. Podle pověstí navlékala i rukavičky bílé, mělo-li se narodit dítě, černé aby zvěstovala něčí smrt. Bílá paní ví prý také o mnoha pokladech, poctivého poutníka k nim zavede, chamtivého krutě potrestá.
     Do obecné představy o setkání s Bílou paní patří vznešená bílá postava jdoucí po cimbuří, pomalu a bez zakolísání, bez ohledu na místo či nepřízeň počasí. Promočeného turistu poutníka možná zavede k pokladu, možná ho ale také svrhne z hradeb dolů.
     Potkat Bílou paní dnes není velký problém, chce to jen trpělivost. A víru v existenci nadpřirozena i v moderním technickém jedenadvacátém století. Na zámcích či hradech vás asi přes noc nenechají, ale nevadí, Bílá paní je vidět i zvenku.
     Tato ušlechtilá bytost patří do českých legend, a pokud nemáte program na část prázdnin, můžete se vydat po jejích stopách. Její prokletí prý nezmizí, dokud bude stát jindřichohradecký zámek. A ten snad o letošních prázdninách ještě vydrží na svém místě...

autor pověsti Dalmatika

Převzato ze serveru CENTRUM.CZ ŽENA

Bílá paní - Staré pověsti české - Alois Jirásek (1851 - 1930)

Alois Jirásek spojil ve Starých pověstech českých nejznámější pověsti o Bílé paní do jedné jediné. Chybí však nejdůležitější příběh o Perchtě z Rožmberka a jejím životě.

Bílá paní rožmberská     Den za dnem, léto za létem, a nakonec smrt. Někdy stojí dlouho při dveřích, až pojednou vkročí náhle, znenadání. Někdy se však ohlašuje, nežli života ukrátí. Taková bývala víra a jest, že se ukazují znamení nastávající smrti, že slýchati podivné zvuky, jež věští blížící se poslední chvíle.
Hlas sejčka, tajemné zaklepání nebo zvuk, jak by někdo prutem švihl do dveří, po okně, nebo jiné oznamují blízké skonání. To jsou znamení obecná. Některým však rodům prý zvláštní znamení hlásila, že někdo z nich odejde cestou všech lidí.
     Některým rodům se zjevovala bílá paní. Tak Berkům z Dubé, pánům z Lipé, Švamberkům, zvláště pak pánům z Hradce a z Rožmberka. Vídali ji na Telči, na bechyňském hradě, v Krumlově, v hradeckém zámku i třeboňském.
Kdykoliv se ukázala, mohli se v těch místech nadíti nějaké události, veselé nebo smutné. Buď se někdo narodil nebo zemřel, nebo svatby slaveny v tom rodě. A vždycky se zjevila v bělostném obleku, paní vážná, urostlé postavy, majíc hlavu rouškou zavitu jako vdova. Jen když něco žalostného nastávalo, mívala prý na rukou černé rukavičky.
     Zjevovala se v různou dobu: někdy v pravé poledne, nejčastěji v noci. Na zámku v Jindřichově Hradci zhlédli ji v polední čas. Mihla se náhle na staré, opuštěné věži, vysoko, z okna, kam nebylo žádného přístupu, neboť dřevěné schody, jež kdysi sem vedly, dávno již vzaly zasvé za velkého požáru. Když lidé kolem zámku i ve městě plni úžasu na bělostné, tajemné zjevení hleděli, když na ně ukazovali, nezmizelo rázem. Bílá paní u okna postála, pak se pomalu tratila, jako by dolů do věže zapadala, byla menší a menší, až zmizela. V noci se zjevovala rovněž všecka bílá, v bílém závoji, vážná, ale ne strašlivá. Buď kráčela volně chodbami, nebo, majíc klíče u pasu, brala se chvatným krokem, jako by pospíchala, z pokoje do pokoje, ten zamýkajíc, onen odmýkajíc. A neublížila nikomu. Potkal-li ji kdo za té tajemné procházky a pozdravil-li, vážně poděkovala, buď mlčky, hlavy pokynutím, nebo slovem. A tu zněl její hlas jako ševel, jako tichého větru vání.
     O spřízněné rody zlaté a červené růže, pány z Hradce a z Rožmberka, s nimiž zaživa byla sloučena svazkem příbuzenským, jevila zvláštní péči a starostlivost.
     Na zámku v Jindřichově Hradci mívali zvláštní památku po bílé paní, rozdávání "sladké kaše", hostinu chudých. Každého roku sloužila několik dní vysoká klenutá kuchyně v Červené věži chudým z celého panství. V úterý a ve středu před Zeleným čtvrtkem a o Zelený čtvrtek plápolal tam na ohromném krbu veliký oheň, v němž stály hrnce a jiné nádoby na třínožkách a nad ním visel pořádný kotel širokého dna. Od rána do večera vaříce, nejvíce spoustou ryb, živili ten oheň, až mocné sloupy kouře vysoko se valily, ku klenutí, do pěti otvorů, jimiž ucházel do hořejší místnosti. Tam byla udírna, odtud pak stoupal do povětří zvláštními komíny na způsob kalichů postavenými.
Ráno na Zelený čtvrtek zazvonili na staré okrouhlé věži, bylo mezi sedmou a osmou, na sousedy městské, na rychtáře ze vsí, na hajné a jiné, kteří měli pomoci rozdávat a dbát o pořádek. Venku zatím před zámkem i po městě hemžily se zástupy venkovských hostí v kožiších i sukních a hrubých pláštích; a pořád jich přibývalo, pořád nové houfy proudily ze všech stran. Čtyři tisíce vždy se jich sešlo, jindy pět tisíc a víc, a jak se léta horšila a bída množila, zvláště po třicítileté válce, přicházelo jich až na devět tisíc.
     V zástupech bylo vždy živo; hluk a šum se z nich rozléval a ohlas té směsi hlasů a zvuků zaléhal až do zámku. A rozšumělo se v zástupech tím hlučněji, když o deváté ozval se zvon podruhé, oznamuje, že již všechno připraveno, že každý z pomahačů je na svém místě. Pak udeřili na zvon potřetí. I bývalo, jako když velké vody protrhnou hráze. Hluk a křik se ozýval ze všech stran, všechno se valilo a tlačilo k zámecké bráně. Než jen část jich pustili do prvního dvora, a hned také byly všechny brány uzamčeny a u všech stály stráže.
     Ti, kteří vstoupili do prvního nádvoří, dostali tu žemle a do nádob, jež si přinesli, natáčeli jim piva. Pak je vedli ke kuchyni a každého podělili chlebem a kusem vařeného kapra; v posledním pak dvoře zasedli chudí hosté k jídlu. Měli polévku maštěnou, jikry, rybí vnitřnosti a maso v koření, naposled pak sladkou kaši z pšeničné krupice s teplým pivem a medem zavařenou a makovým olejem omaštěnou.
     První takovou hostinu chudých vystrojila prý bílá paní tenkráte, kdy ještě neobcházela jako dobrý duch hradeckým zámkem, nýbrž kdy tu zaživa vládla, jsouc pečlivou paní a hospodyní.
     Tenkráte přestavován kus starého hradu. Bílá paní, jež chodila na pole dohlížet na žence, chodila také dohlížet na stavbu. A tu pobízela dělný lid, aby si popílili, a slíbila všem "sladkou kaši", jestliže se přičiní. Slíbila nejen jim, ale také to, že také jejich potomkům bude na věčné časy taková hostina vystrojována na památku přičinlivých předků. Stavba dokonána pozdě na podzim, a paní, jak slíbila, vystrojila hody.
     Ale když množství lidu, pro něž nebylo dosti prostranné místnosti, zasedlo k plným mísám venku, počal pojednou padati sníh a padal také na "sladkou kaši".
Proto prý bílá paní ustanovila, aby se ty hody napříště odbývaly počátkem jara, na Zelený čtvrtek. A tak se pak dálo po věky.
     Bílá paní se již dlouho nezjevila. A v nádvořích jindřichohradeckého zámku je na Zelený čtvrtek ticho. Na hostiny chudých živě nás tu upomíná stará, vysoce klenutá kuchyně a její široké, kamenným křížem rozdělené okno, kterýmž před časy se vydávala všem chudákům z panství "sladká kaše".
     A ještě tu jedna místnost, ve kteréž se probouzejí vzpomínky na bílou paní: ozdobná kaplička Panny Marie na třetím nádvoří zámeckém poblíže pokojů někdy paní hradeckých. Starobylé dvéře k ní vedou a na stěnách samé staré malby: tu Marie Panna krásných plavých vlasů s andělem, tu páni a paní hradeckého rodu klečící před Matkou boží, tam andělé, svatí a na modrém klenutí i na stěnách znaky pánů z Hradce, jejich manželek a bělavé proužce se zašlými, staročeskými nápisy.
     Tu v té tiché svatyňce, před oltáříkem s vyřezávanými obrazy, klekala také, jak vypravují, bílá paní. Tu se modlívala Bohu za svůj všechen rod, a ta její láska neuvadla ani ve skonání. Ta ji z hrobky vyváděla, tou puzená obcházela sídla svých potomků, pečovala o jejich dítky, varovala, ohlašujíc radost i žal, jak měly připlynouti s života proudem, a také neztajila konec všech dní a let, když se přiblížil a když měli odejít k otcům.

Alois Jirásek - úryvky z pověsti Bílá paní - Staré pověsti české

Pověst Bílá paní - Zdeněk Kryzánek (1920 - 1975)

Bílá paní Perchta z Rožmberka     Den po dni, rok po roku a nakonec smrť. Tak začíná tuto pověst Alois Jirásek. Dovolím si s omluvami být přesnější, i když jsem nikdy nebyl profesorem dějepisu, ale jen pouhým zvídavým emeritním kastelánem.
     Den po dni, rok po roku a nakonec datum 4. ledna léta Páně 1604, krátce před půlnocí.
     Pro barda s varytem je vždycky velice delikátní, uvádí-li lidovou pověst přesně na minutu a vždycky to vrhá naň velice podezřelé světlo; ale nemohu nepominout datum smrti jindřichohradeckého vladaře. Pan Jáchym Oldřich z Hradce, poslední pán hradecké zlaté Růže po meči, ač velice, velice mlád, už ležel na smrtelném loži. Byl dlouho nemocen; ve své trudnomyslnosti si poslední dny dával přinášet staré vzácné listiny, jimž odstřihával pečeti, aby je pak roztrhal a házel do hořícího krbu, ovšemže k velké radosti pozdějších historiků, kteří by nám jinak určitě řekli o mocných pánech hradeckých daleko víc. Avšak mateřské srdce paní Kateřiny z Monfortu vycítilo, že se tak Jáchymovi aspoň trochu ulevuje; rozsuďme po tři sta sedmdesáti létech spravedlivě, na čí stranu se přikloníme, i když pochopitelně straníme více historikům...
     Nejlepší lékaři z království stáli nad vladařovou chorobou bezmocni; Jáchym Oldřich trpěl těžkou epilepsií, trudnomyslností a snad i jinými ještě neduhy, s nimiž jeho gig tělo nebylo schopno vést urputný boj.
     Té noci prefekt jesuitské koleje, pater Mikuláš Pistorius, zámecký zpovědník zbožné paní Kateřiny z Monfortu, ne a ne usnout. Celý večer si připravoval kázání k nastávajícímu svátku Tří králů.

vypadly 2 strany rukopisu

průlinčité postavy, přičemž stále nabývalo určitějších tvarů. Již byly dobře patrny záhyby bílého roucha. I tvář nabyla přesnějších tvarů a teď dokonce i výrazu. Nebyl nijak veselý, jak už to u zjevení bývá. Na hlavě se rýsovala bílá rouška, splývající až k pasu postavy mlhavým závojem.
     Netřeba tedy zdůrazňovat, že v prefektovi by se v tomto okamžiku nedořezal krve ani lazebník. Pistorius se v hrůze i v bílé noční košili posadil na posteli, zalité měsíčním světlem, takže to vypadalo, že zjevení si v útulném prostředí prefektovy kobky vytvořilo dubla.
     Celá scéna probíhala v tichosti. Je z historie všeobecně známo, že zjevení nikdy nemluví. Alois Jirásek ovšem tvrdí, že hlas Bílé paní zněl jako tichého větru vání, což je v podstatě totéž; zjevení maximálně kývá, neboť řeč je někdy až příliš realistické ztvárnění různých pocitů a může výřečné strašidlo bezpečně identifikovat. A naopak: lidskému tvoru při podobných příležitostech zase zpravidla zcepení jazyk, takže je to vlastně pěšky jako za vozem.
     Po chvíli rozpaků pokynulo zjevení němě na sváteční kleriku v šifonéru, jehož dveře se náhle zázračně otevřely.
     Pater Pistorius vzal lampu s lojovou svíčkou, aby ji zažehl. Bílá paní však mu ji vzala z ruky, až prefektovi naskočila husí kůže; takový chlad z ní čišel; dechla na sklo lampy a hle: svíce se sama zažehla; teď si teprve pater Mikuláš všiml, že Bílá paní je průhledná jako láčkovec a při světle svíčky nevydává stín.
     Kdyby se jezuity nezmocnil posvátný třas, byl by se snad i zalekl, protože zjevení mělo zřejmě naspěch a dávalo kroužením ruky najevo svou netrpělivost, asi jako velitel světnice povzbuzuje ráno ještě klimbající vojíny k nástupu na ranní půlhodinku a doprovází toto gesto obvyklou citací: tak padám a nečumím.
     Mohl ho vzít čert, protože si oblékl kleriku jen tak přes noční košili a teď ji nemohl v rychlosti zapnout, uvážíme-li, že taková klerika může mít - bratru zadarmo - nejméně padesát knoflíčků. Když se jakž takž dal do pořádku, Bílá paní mu pokynula a po delších namáhavých pokusech ho svedla (Pistorius trpěl dnou) dolů do kaple. Protože si zjevení cestou vytáhlo z nějakého neviditelného kapsáře černé rukavičky a nyní si je navlékalo na ruce, došlo prefektovi, že na hradě nebude asi něco docela v pořádku. Když pak mu Paní Perchta z Rožmberka, která nedošla jako pramáti rodu v hrobce klidu, ukázala na tabernákulum, v němž spočívalo zlaté ciborium s hostiemi, byl už pater Mikuláš doma. Kněží stejně jako lékaři nemají přesně vymezený čas ku konání svých povinností, je to tak říkajíc vlastně pohotovostní služba. Vzal tedy posvěcené oleje i ciborium a vyšel z dubových vrat seminária v těsném závěsu za zjevením, které svou kouzelnou mocí způsobilo, že se těžká vrata koleje samočinně otevřela a zase zavřela jako v metru.
     Měsíc, jak zkušení literáti v básnické metafoře tvrdívají, svítil jako rybí oko, i když jsem si jist, že nikdo z nich ještě rybí oko svítit neviděl; vítr fičel jasnou, mrazivou nocí, jež se na svém jižním čele skvěla stříbrným diadémem Oriona se Síriem, který tento chmurný průvod sledoval svým zeleným dračím okem.
     Ze seminária k hradní bráně bylo, co by kamenem dohodil; tam se proces otevření brány s detailní přesností opakoval, neboť zjevení zcela logicky usoudilo, že tlouci na bránu by v tuto hodinu nemělo smyslu; jednak, že Pistorius měl plné ruce a pěsti Bílé paní byly nehmotné, ale hlavně protože vrátní ve všech dobách, státech a všech vrátnicích světa pokládají tento noční čas za nejzdravější dobu k posilujícímu spánku a jen tak se dá vysvětlit, že nebylo, žel, žádného svědka tohoto podivného pochodu. Brána se zase se skřípotem uzavřela a dokonce i centová závora zase samočinně zapadla jako tresor v bance. Znalce historické architektury jistě napadne, proč nešli vrátky v bráně, zvanými fortnička, ale pochopí vzápětí, že by toto nedůstojné entré právě nejlépe velebnosti okamžiku neposloužilo.
     V Adamově paláci se už míhala světla. Před skvostnou kovanou portálovou Andesovou mříží Bílá paní stanula, zalomila rukama v černých rukavičkách, učinila kříž a ztrácela se, ztrácela, až vysublimovala jako sirník k veliké potěše pana Lavoisiera.
     Tak se stalo, že umírající mladičký vladař zemřel zaopatřen svátostí umírajících, kterou mu pater rektor Mikuláš poskytl na poslední chvíli zázračným zásahem pramáti rodu.
     Učený Bohuslav Balbín, sám profesor jesuitské koleje, zjevení Bílé paní nevylučoval; naopak. Píše, že jednoho dne večer se zjevení ukázalo i měšťanům. Objevilo se na vysoké kulaté věži, nazvané nevím proč hladomorna; nebyl tehdy na ochoz nijaký přístup; dřevěné schody vzaly za své požárem. Zjevila se opět v černých rukavičkách a v černém tentokráte závoji. Postála dlouho a dívala se nehnutě na město. Dole lidí přibývalo; pozorovali s hrůzou zjev a mráz jim běhal po zádech. Potom přelud zalomil rukama, ztrácel se pozvolna, až zmizel docela.
          Druhý den skoro celé město lehlo popelem.
     Když jsme jako studentíci chodili do zámku, kam nás lákalo romantické prostředí, pamatovali jsme stařičkého hraběcího komorníka. Byl to nemluvný protivný kmet, který přísahal, že častokráte spatřil na vlastní oči Bílou paní. Brali jsme ho s rezervou, to se rozumí: proč by chodila na táčky k Černínům, kteří s hradeckými pány neměli vůbec nic společného. A když jsme se jako kluci honili na bruslích po zamrzlém Vajgaře s komtesou Marií Tezéz Černínovou, která vydala za sto rošťáků, její největší radostí bylo ujet své vychovatelce, jež pak lítala po kluzišti jako slepice na bruslích značky Kolumbus, a zeptali jsme se jí na Bílou paní, odpovídala nám takovými epitety, že dosud nemám odvahu bádat, kde k nim přišla. Avšak Bílá paní ji ztrestala: za války se hradečtí Černínové dali k Němcům, oba synové padli za vaterland a Marie Teréz se honem honem provdala za nějakého doktora ve Švýcarech, který tam měl soukromé sanatorium pro duševně choré. Jestli ji také v tomto příjemném prostředí navštěvuje Bílá paní, už jsem se nedopátral. Asi ne, měla by to z ruky.
     Můj otec, který měl svérázný způsob humoru, mi jednou vyprávěl, že se za jeho studentských let roznesla po Hradci panika, že se v parku u Černínské hrobky objevuje Bílá paní. Udělali tedy, rošťáci, na toto vidění vědeckou exkursi. Tajnou, rozumí se: tehdy ještě studenti museli být v osm večer doma. Když se doklopýtali k Černínské hrobce, strnuli úžasem: po rampě nad vchodem do hrobky se objevilo bílé zjevení. Samozřejmě ho obklíčili a srdnatý kolega Groulík praštil Bílou paní atlasem přes hlavu. Zjevení začalo ječet a prosit pány studenty, aby mu darovali život. Z Bílé paní se vyklubala děvečka od Bachrachů, která k hrobce vylákala nastraženým psaníčkem svého milého, který o ní neprojevoval patřičný zájem, aby ho jménem Bílé paní napomenula k větší péči. Mládenec se tam nemohl odhodlat a tak tahle lapálie skončila boulí od atlasu pod drdolem zhrzené děvečky. Vykoupila-li tímto utrpením přízeň svého milého historie nepraví.
     Musím však nicméně poznamenat, že když jsem v hradeckém zámku pracoval jako průvodce, návštěvníci se na historky o Bílé paní jen třásli. Před kopií obrazu Perchty z Rožmberka byl vždy větší nával než před originálem Jindřichohradecké madony. Nepokládaje věc za seriózně historickou, odbýval jsem tento trapný úsek prohlídky způsobem sobě vlastním. Návštěvníci se vesměs srdečně bavili až na jednu starší dámu, která budila dojem, že by mohla být předsedkyní kongregace spolku pro týrání zvířat, kdyby takový spolek existoval. Ta mne zdvořile, leč přísně pozvala do Grandhotelu, kde bydlela, neboť si přála o Bílé paní zvěděti více.
     Přišel jsem tam, přiznám, rozechvěn. Takové randez vous se v životě málokdy a málokomu přihodí.
     Dáma mne s přísným výrazem poučila, že není naprosto vhodné ironizovat dávno mrtvé osoby. Odpověděl jsem jí, že jsem naprosto vzdálen ironizování dávno mrtvých osob, že ironizuji pouze nesmysly, které se o těchto dávno mrtvých osobách živými osobami tradují.
     Dáma mne opět poučila, že v Anglii mají ústav pro duchovní bádání a vědecky se obírají telepatií. Proslovil jsem improvisovanou přednášku o vztahu spiritismu k telepatii, míchaje v to hojnost řeckých slov, která s předmětem ovšem neměla nic společného, při čemž jsem protěžoval sugesci a levitaci a podotkl jsem zavčas, že s tím vším ovšem nemá pravá Bílá paní nic společného.
     Dáma se opět zachmuřila, že jsem se nemohl zbavit dotěrné myšlénky, zda se sama autentická Bílá paní nepřevtělila ve 20. století do tohoto strašidla a nechce mne ztrestat přímo v prostorách Grandhotelu. Abych ji však uklidnil, vyprávěl jsem jí svůj osobní zážitek s Bílou paní, který věrně podávám.
     „Zajisté jste si všimla, vážená paní...“
     „Slečna!“ přerušilo mne striktně zjevení.
     „Aha,“ pomyslil jsem si. „Slečno,“ opravil jsem se a pokračoval: „Zajisté jste si všimla renesanční postele s vyšívaným přehozem s erby paní Kateřiny z Monfortu v páté komnatě.“ Při slově postel jsem si pečlivě všímal, zda se v očích starší slečny objeví nějaký záblesk. Neobjevilo se nic. „Aha,“ pomyslel jsem si a pokračoval: „Nuže, po jedné parné neděli jsem nechal v zámku otevřená okna. Dalo se nadíti vlahé letní noci. Leč k půlnoci se hnala bouře.“
     Dáma mne sledovala velice soustředěně a nedala se vyrušit ani tlučením půllitrů a podobnými detonacemi restaurace.
     „Vstal jsem tedy,“ pokračoval jsem v líčení, „a sešel jsem - jen tak bos - do prvního patra zavřít okna, aby je vichřice nerozbila a nenacákalo do komnat. Když jsem s co největší pečlivostí svůj úkol vykonal, přepadla mne náhlá únava. Jsem v létech a netřeba své síly přehánět, usoudil jsem, jak patrně sama nahlížíte, zcela moudře; natáhl jsem se na renesanční postel a chvíli tiše ležel. Tu náhle projelo mým tělem vzrušení. Ve dveřích jsem spatřil bílou postavu. Blížila se ke mně rožmberskou chodbou a já nebyl schopen reakce.“
     Dáma ze mne nespouštěla své oči.
     „Víte sama dobře, že nejsem velký přítel pověstí o strašidlech. Kromě toho mi bylo svěřeno jmění zámecké a rafinovaný zloděj by mohl použít kinematografických triků k upoutání pozornosti, jako ve filmu s Randálem a Hopkirkem. Však to znáte, díváte se přece na televizi, ne?“
     „Ne,“ odsekla dáma s takovým akcentem, že jsem začal honem z jiného konce.
     „Tak tedy,“ ujal jsem se opět slova, „abychom mohli být schopni preventivního bezpečnostního opatření, jsme opatřeni revolverem. Mně osobně správce zámku revolver ráže 7,65 nesvěřoval, neboť měl za to, že při mé povaze bych s ním mohl napáchat dost škod; avšak aby učinil našim předpisům zadost, opatřil mne starou vzduchovku, která přece jen není tak nebezpečná a kterou vyhrabal ze šuplete, kde si ji kdysi nepochybně schovali synové hraběte Černína, když si hráli na lupiče. Bílá paní - byla to určitě ona, poznal jsem ji podle gotického kokrhele, jenž nosila na hlavě - se sunula stále blíž. Když byla téměř u nožního čela postele, učinila jakési tajemné gesto. Povídám vám, nebylo mi lehce, ale nicméně jsem neztratil kuráž. Tu vidím, jak se nad nožním čelem postele vysunují prsty. Pět, deset. Zloděj, povídám si, zloděj, který si pozval ku krytí ústupu paní Perchtu z Rožmberka.“ Řeknu vám, že jsem se vžil do toho vyprávění tak, že má tvář nesla dokonce stigmata děsu, a kdyby na mne v tomto okamžiku pohleděl vrchní číšník Schneider Ladislav, zřejmě by strnul, že asi nemám na útratu. Dáma měla dychtivé oči upřeny na mých ústech. „Promiňte,“ pravil jsem, „musím se napít, ještě teď cítím v kloubech zbytek toho děsu.“ Objednal jsem si sklenku koňaku, kterou ten mizera Schneider Ladislav napsal na slečninu účtenku. Zřejmě pochopil, že sdělování vědeckých poznatků se neobejde bez subjektivních výdajů. Dáma upadala do extase, takže si záznamu číšníka ani nepovšimla.
     „Tak tedy,“ navázal jsem, „vidím prsty. Deset prstů. Zvítězila však má chladná rozvaha a povinnosti na mne kladené. Vzal jsem vzduchovku a prásk! Pět prstů se sesunulo z čela postele a zmizelo. Prásk! Druhých pět prstů zmizelo. Bílá paní zalomila rukama a vmlžila se do prostoru.“ „A co bylo dál?“ dychtila slečna. „Nic,“ povídám, „když jsem se ráno probudil, tak jsem zjistil, že mám prostřelené nohy.“
     Dáma omdlela. Když jsem shledal, že je v dobrých rukách, neboť vrchní číšník Schneider Ladislav jí narazil na hlavu kyblík na šampaňské i s ledem, zaplatil jsem a rychle jsem odešel, aby se toto zjevení neprobudilo z transu, do nějž jsem je uvedl a nehnalo mne svým parapletem až k hradní bráně.
      Dáma i vy, vážení, doufám odpustíte žvanivému starci.
     Ale s tou Bílou paní to bylo totiž tak: tehdy snad byly v Evropě Bílé paní sdruženy v celé organizace. Ve Francii jich bylo asi šest, působily i v Norsku, Švédsku, Dánsku, Německu, Anglii a samozřejmě i u nás. Je nabíledni, že samotná Perchta z Rožmberka by to všechno sama nepořídila a proto vznikly její duplikáty. Anebo spíše, los osudu v zastoupení pro země království českého padl na ni. Ale ve skutečnosti za to ani nemohla. Protože i kdyby byla opravdu strašila, nikdy by nebyla tou originální českou Bílou paní, neboť tou byla vlastně ve skutečnosti Markéta z Hardegga.
     Paní Perchta z Rožmberka se totiž provdala za značně veselého pána Jana z Lichtenštejna, jehož portrét - významně červeným nosem - dostatečně charakterizuje tohoto zpustlíka. Chudák si s ním mnoho dobrého neužila, takže pro ni bylo vysvobozením, když Jan z Lichtenštejna umřel a nebylo tedy vlastně důvodu, proč by měla strašit a čekat na vysvobození další. Slula velkou štědrostí jako všechny šlechtičny té doby, včetně Kateřiny z Ludanic, legitimní manželky Petra Voka, o níž s uctivou nevolí píše kronikář Březan, že byla příliš štědrá a marnotratná hned v panenství svém, všecko by byla rozmantlovala. A tak Perchta z Rožmberka nikdy na Hradci, kromě snad několika zdvořilostních návštěv vzdáleného příbuzenstva, nebyla. Vypůjčili si ji ze sousedního Krumlova, kde prý chovala v noci chlapečka Petra Voka.
     Vážnější protivník v kandidatuře na nominaci Bílé paní byla stejně štědrá Markéta z Hardegga, která po smrti svého manžela vstoupila do kláštera klarisek, jež nosily bílé řeholní roucho; odtud snad i větší pravděpodobnost pojmu označení. Že Perchta dala v Hradci vařit sladkou kaši, kterou uctívala na zelený čtvrtek poddané, je nepravda. Vaření sladké kaše bylo tehdy na četných hradech téměř tradiční a Hradec Jindřichův v tom nečinil výjimku. Původnost nápadu tedy Perchtě nepřísluší.
     A konečně samo datum úmrtí Jáchymy Oldřicha uvádí do pochybností: hradecké zápisy jej datují: 4.1.1604, Březan pak píše: dvacátýho třetího v pátek v druhou hodinu po půl noci pan Joachim Voldřich toho dne na zámku svém život dokonal.
     Tak si vyberte.
     Jisté však je, že se Bílá paní na Hradci Jindřichově už léta letoucí neobjevila. Leda v tom baru, který kdysi v zámku zřídili, (čímž zřídili i Slavatovské místnosti) v šejkru jako lahodný, ale nebezpečný nápoj. Avšak i tam ji vyhostili. Bar neprosperoval a tak zpětným zrušením baru, vzala za své i Bílá paní v šejkru. Její důstojnost staletími degradovala na prachsprostého džina, který jen uboze bzučel v zašpuntované lahvi, jak praví jiná, ale daleko méně atraktivní pohádka. Ta naše je, myslím, lepší.

přepis rukopisu pověsti Bílá paní, jejímž autorem je Zdeněk Kryzánek

Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní - Eda Kriseová (1940)

úryvek ze závěru stejnojmenného románu, jehož autorkou je Eda Kriseová

Eda Kriseová: Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní     Lidé mne po staletí vídali, jak bloudím po chodbách a sálech bývalých rožmberských hradů. Přináším dobré zprávy, kolíbu pacholátka, pomáhám zbožným i bezbožným, hodným i hříšníkům umírat. Čerstvě mrtvé, zmatené tím, že opustili pozemské zvyklosti, bezradné, když ztratili bolesti smrtelného těla, odvádím jako laskavá sestra na onen svět. Vanu z říše zdánlivě živých do země domněle mrtvých jako vzdušný proud, který všechno spojuje. Jsem doma tady i tam. Chodit tam a zpátky je můj úkol a neměřit čas a netěšit se, že někdy skončí. Mírním děs čerstvě mrtvých a hrůzu nově narozených. Jsem starší nebo mladší sestra.
     Moje postava, dlouhý krk, držení hlavy, čelo, které odráží třpyt některé hvězdy, útlé ruce a chůze, to všechno jsou znamení vznešeného rodu. Jsem všecka bíle ustrojena jako vdova, hlavu bíle zavitou a u pasu mi visí pás, na němž cinkají klíče. Stala jsem se po smrti dobrou matkou a vzornou hospodyní, která dohlíží nad vším hospodářstvím. Bdím, jak lidé říkají, nad movitým dědictvím rodu i potom, co Rožmberkové vymřeli po meči i po přeslici, proto mne občas vídají na Krumlově, na Rožmberku, na Třeboni nebo v Jindřichově Hradci. Bohuslav Balbín a jezuité mi navlékli černé dlouhé rukavice, udělali ze mě prchlého ducha, který straší a trestá. Koho a proč? Proč by měl duch trestat, když netrestá ani Bůh?
     Zůstalo po mně devadesát dva dopisy. Jsou psány na ručním papíře volskou krví. Kdysi byly posílány po tajných poslech a jejich obsah nesměl nikdo vyzradit. Psali je různí písaři a já je diktovala, i když umím číst a psát. Některé jsem sama podepisovala svým starým věrným jménem Perchta z Rožmberka. Na žádném mém dopise není podpis Perchty z Lichtenštejna, z Mikulova a Valtic. Můj otec mě tak někdy ve svých dopisech oslovuje. Přeje si, abych si uvědomila, že se vzdal zodpovědnosti za můj osud, že mi v mém trápení nepomůže. Nad těmito dopisy jsem nejvíc plakávala.
     Po pěti stech letech přišla do zámku v Třeboni jedna žena a půjčila si moje dopisy. Vyndávala je opatrně z lepenkových krabic a četla. Některé se bála rozprostřít, aby se v teple jejích rukou a jejího dechu nerozpadly. Dodávala jsem jí odvahy a zvědavosti. Musela číst, já ji přiváděla, i když mě nikdy nemohla smrtelným okem spatřit. Četla pozorně svědectví o životě české šlechtičny z patnáctého století, četla dlouho a někdy plakala. Stála jsem za ní, často jsem pokládala ruce na její ramena, abych ji posílila. Žena si mohla až do té doby myslet, že jsme jako dopisy. Pomíjiví a mizející, že tu jsme kratší dobu, a také jen jednou. Slova těch dopisů však byla tak živá, až ji mrazilo, tak známá, jako by je sama někdy vyslovila. Žena, která četla moje dopisy, také nemohla a neuměla odpustit. Přivedla jsem ji, aby poznala, že tu nejsme jen jednou a že žádný náš pozemský pobyt odvolat nelze.
     Jedna žena jednomu muži odpustila, nic víc. A bloudivá bílá duše se už neobjevila.

úryvek ze závěru románu Edy Kriseové Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní
vydalo Nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka v Praze a Litomyšli 2001

Bílá paní může vypadat i jako loutka. Takovéhle dekorativní loutky dělá paní Majka Lexová z Hlinska.

Bílá paní jako loutka

Další pověsti o Jindřichově Hradci a z Jindřichova Hradce

Pořad Staré pověsti plzeňské uvádíme pro 4. - 5. ročník ZŠ

Tajuplný příběh Bílé paní jsme vydali na CD a můžete ho koupit v našem prodeji CD, MC VHS a DVD


DOPORUČUJEME NA
www.akaska.cz a www.antonin-kaska.cz

Noční prohlídky hrad a zámek Jindřichův Hradec a Bílá paní Jindřichohradecké kulturní léto Jindřichohradecká činohra - Andrea Černá jako kněžna v Jiráskově Lucerně Pořady pro školy Prodej CD a MC - Pohádka o Honzovi Prodej knih - Moje malá ZOO Já zvoním! - mluvená zvonění, vyzvánění, melodie, ringtones, vyzváněcí melodie a vtipné hlášky do mobilu

www.elektricke-ohradniky.cz, www.zemedelske-potreby.cz, chovatelské potřeby, lesnické potřeby, zahradnické potřeby, jezdecké potřeby
Antonín Kaška - herec, moderátor, Cyrano de Bergerac, pořady pro školy, Memento, divadelní představení, Andrea Černá, pohádky, divadelní hry, prodej CD a MC, prodej DVD a VHS, vánoční dárky, dárky k narozeninám, hodinky, parfémy, dabing filmů, reklama, výroba reklamních spotů, casting, jazykolamy, Jindřichohradecké kulturní léto, pověsti, hudební skladatelé, herci, operní pěvci, jindřichohradecká činohra, noční prohlídky Jindřichův Hradec, Bílá paní, ubytování Jindřichův Hradec, Já zvoním! zdarma, zvuky mp3, sms tóny, budíky, hokej, fotbal, sport, hantec, reálné melodie na mobil, hlášky Antonína Kašky, hlášky Líbím se Ti?, Mikuláš, Vánoce a koledy, vánoční přání, novoroční přání, Valentýn, Velikonoce, přání k svátku, blahopřání k narozeninám, blahopřání k promoci, přání k svátku čarodějnic, svatební přání, přání k svátku matek, blahopřání k narození miminka, zamilovaná přáníčka, znamení, Hodíme se k sobě?, zamilované obrázky, auta a motorky na mobil, sudoku, šachy, karty - superhry na mobil, Chcete být milionářem?, sci-fi mobil, horor mobil, dovolená léto 2011 na mobil, psi na mobil, kočky na mobil, koně na mobil, draci na mobil, ryby, akvária na mobil, piráti z Karibiku na mobil, kancelář na mobil, krávy na mobil, falešní sobi na mobil, vyhledavače, výdělek pro webmastery, page rank, výměna odkazů, slovenské hlášky a zvonenia, blahoželania k narodeninám, želanie k meninám, vianočné priania, weisse frau, white lady, poslat SMS zdarma, Bob a Bobek, Rákosníček, Mrazík, princezny, prodej zájezdů, prodej
flash hry online, vánoční hry, logické hry, Garfield, Happy Tree Friends, Worms, StarWars, bojové hry, stolní hry, karetní hry, flash videa, Simpsonovi, Mario, střílečky, sportovní hry, velikonoční hry, zamilované hry, mahjong, Sonic, oddechovky, závodní hry, South Park, Rayman, koňské hry, skákačky, postřehové hry, puzzle, Tom a Jerry, Harry Potter
koňské potřeby, chovatelské potřeby pro dobytek, chovatelské potřeby pro ovce, lizy pro ovce, chovatelské potřeby pro prasata, chovatelské potřeby pro psy, chovatelské potřeby pro králíky, králíkárny, chovatelské potřeby pro drůbež, kurníky, líhně
noční prohlídky, zvuky a hlášky, SMS melodie, teen buzz, java hry, přání a blahopřání, Vánoce, hry online, worms games, mario games, easter games, mahjong games, horse racing games, logic games, Garfield games, Simpsons games, Christmas games, výměna odkazů, výdělek na internetu
pasti, myši, krysy, sklopce na kuny, odpuzovače myší


Copyright © 2004-2020 A.Kaska.cz